Polské město, mnoho kultur

Dnešní Polsko působí poměrně jednotně. Stačí se ale podívat o několik desetiletí zpět a objeví se země, ve které společně žili Poláci, Židé, Němci, Ukrajinci, Bělorusové, Litevci, Češi i další národy.

Před druhou světovou válkou bylo Polsko jednou z kulturně nejpestřejších zemí této části Evropy. Ve městech znělo několik jazyků, vedle katolických kostelů stály synagogy a pravoslavné chrámy a jednotlivé komunity měly vlastní školy, noviny, spolky nebo divadla.

Nejvýraznější byla židovská komunita. Ve Varšavě tvořili Židé před válkou významnou část obyvatel a město bylo jedním z nejdůležitějších center židovské kultury v Evropě. Fungovaly zde školy, knihkupectví, divadla a noviny v jidiš. Holocaust tuto komunitu téměř úplně zničil a dnešní Varšava připomíná její existenci především muzei, památníky a fragmenty původní zástavby.

Silnou německou stopu najdeme především v severním a západním Polsku. Gdaňsk, Vratislav nebo Štětín mají složité dějiny, v nichž se v průběhu staletí měnily státní hranice i obyvatelstvo. Historická architektura těchto měst proto často vypráví mnohem složitější příběh, než by naznačovala dnešní polská identita.

Na východě země zase zanechaly výraznou stopu běloruské, litevské a ukrajinské komunity. V Podlesí například dodnes najdeme pravoslavné kostely, dřevěnou architekturu a kulturní tradice, které se odlišují od zbytku země.

Polsko má také své menší etnické a regionální komunity. Patří mezi ně například Lemkové, Tataři, Karaimové nebo Kašubové. Podle výsledků sčítání z roku 2021 žilo v Polsku více než 405 tisíc lidí, kteří se přihlásili k uznané národní nebo etnické menšině. Dalších téměř 90 tisíc lidí se hlásilo ke komunitě používající kašubštinu jako regionální jazyk.

Právě Kašubové jsou zajímavým příkladem toho, jak může regionální identita fungovat vedle identity polské. Jejich jazyk má v Polsku zvláštní právní postavení a v některých obcích se používá také v úředním styku nebo na dvojjazyčných názvech míst. V roce 2024 se navíc polská legislativa rozšířila o status regionálního jazyka také pro slezštinu.

Druhá světová válka a poválečné změny hranic ale kulturní mapu Polska zásadně změnily. Miliony lidí byly přesídleny a mnoho původních komunit se rozpadlo. Některé jazyky a tradice přežily jen díky rodinám, které je předávaly dalším generacím.

Dnes se Polsko k této minulosti vrací jinak než před několika desetiletími. Vznikají muzea, kulturní centra a festivaly věnované jednotlivým komunitám. Historii menšin připomínají také dvojjazyčné nápisy, regionální kuchyně, hudba nebo tradiční řemesla.

Pro návštěvníka je to vlastně další způsob, jak poznat Polsko. Starý nápis, dřevěný kostel nebo místní recept nemusí být jen turistickou zajímavostí. Může být stopou po komunitě, která zde žila stovky let a pomohla vytvořit podobu Polska, jakou známe dnes.